





 |
|
EKOSYSTÉM A TĚŽBA
SUROVIN
ROČNÍKOVÁ
PRÁCE ZE ZÁKLADŮ EKOLOGIE
Zemská
kůra je zdrojem pevných, kapalných a plynných nerostných surovin.
Jejich těžby má značný vliv na krajinu a životní prostřed. Na
zemský povrch a do oběhu v krajinné sféře se těžbou
nerostných surovin dostávají prvky a sloučeniny, které se tam
normálně vůbec nevyskytují nebo tam bývají v mnohem menších
koncentracích. Celosvětově se ročně vytěží asi 6km3 látek
označovaných jako nerostné suroviny. Různé způsoby těžby mají různý
vliv na další vývoj krajiny. Doposud převládají mechanické způsoby
těžby nerostných surovin. Surovina i hlušina se při nich dostávají
na povrch v původním nezměněném stavu. Mechanická těžba značně
porušuje vzhled krajiny. V krajině postižené těžbou dominují
antropogenní tvary reliéfu, tj. tvary uměle vytvořené činností člověka
(např. haldy, prohlubně a lomové stěny). Hnědé uhlí, některé rudy
(např. železné rudy s malým obsahem kovu), stavební a keramické
hmoty a sklářské suroviny se těží povrchově v lomech. Při
chemickém způsobu těžby vychází suroviny na povrch v upravené
podobě (např. kuchyňská sůl a uran se získávají mj. i podzemním
loužením hornin). Chemické způsoby těžby ohrožují povrchové i
podzemní vody.
Těžba
uhlí. Těžba uhlí je nejrozšířenější a nejintenzivnější těžební
činností narušující krajinu. Pro řadu států, včetně ČR, mají
velký význam ložiska energetických surovin, poněvadž je na nich
dosud z velké části závislá jejich výroby elektrické a
tepelné energie. Negativní důsledky těžby uhlí můžeme u nás
pozorovat v Podkrušnohoří a na Ostravsku.
V souvislosti se strukturou našeho hospodářství (s
rozsahem těžkého průmyslu a jeho energetickou náročností,
nedostatkem a nevyužíváním alternativních zdrojů energie) měla těžby
uhlí ještě v osmdesátých letech stoupající tendenci. Tomuto
nárůstu však neodpovídal energetický přínos. I když od roku 1989 těžba
lignitu, hnědého a černého uhlí klesá je pro ČR stále ještě
charakteristická nadměrná těžba a spotřeba těchto pevných paliv.
Proto také přetrvává poškozování životního prostředí touto činností.
Povrchová
těžba uhlí. Přechod od hlubinné k povrchové (lomové) těžbě
hnědého uhlí měl od počátku negativní vliv na krajinu a životní
prostředí. Projevil se velkým záborem do půd a rušením sídel,
vznikem vytěžených lomových prostor nebývalé rozlohy, navršením
výsypek, narušením povrchové vodní sítě a poklesem hladiny
podzemní vody, rozvojem průmyslu
navazujícího na těžbu, komplexním znečišťováním prostředí
a znehodnocením zemědělské a lesnické produkce a hygienické a
estetické hodnoty krajiny ve velkém rozsahu. V postižené krajině
dominují umělé formy reliéfu. Severočeská a sokolovská hnědouhelná
pánev patří mezi největší v Evropě. Povrchová těžba je
náročná na zábory zemědělské a lesnické půdy. Často je však třeba
odstranit i část staveb, přeložit komunikace (žel. Tratě, silnice),
koryta řek, kanalizaci a různé potrubí, vypustit a zrušit vodní
nádrže. Příprava těžby i těžba samotná jsou zdrojem velké prašnosti
a hluku. Otevřené těžní jámy a tepelné elektrárny spalující hnědé
uhlí s vysokým obsahem síry, radioaktivních látek a popelovin
jsou zdrojem emisí (životní prostředí je zamořováno popílkem,
oxidem siřičitým, dehtovitými a radioaktivními látkami). Při
postupu těžby od středu k obvodu uhelné pánve se těží uhlí
méně a méně výhřevné a se stoupajícím obsahem síry popelovin a
dalších škodlivých a nežádoucích příměsí.
Hlubinná
těžba uhlí. Tento způsob nevyvolává tak rozsáhlé přemisťování
materiálu jako těžba povrchová. Avšak i při hlubinné těžbě
vznikají haldy tvořené hlušinou vyvezenou z dolů a odpady
z úpraven uhlí. Na jednu tunu vytěženého černého uhlí připadá
0,4 – 0,7 tuny těchto odpadů. Materiál z hald bývá používán
k zaplnění vytěžených podzemních prostor. S hlušinou se
na haldy dostávají kromě určitého množství uhlí také různé
uhelné příměsi, které ve vzduchu podléhají rychlé oxidaci a
bývají příčinnou samovznícení. Hoření hald samozřejmě způsobuje
znečištění
ovzduší. Hoření hald zabráníme tak že na ni navrstvíme
jíl, který zabrání přístupu vzduch. Hlubinná těžba je provázena
deformacemi zemského povrchu, tj. pokles poddolovaných území. Tyto
terénní poklesy se nazývají pinky. Jejich příčinnou jsou otřesy při
trhacích pracích v podzemí a pozdější sesedávání nadložních
vrstev do vyrubaných prostor. Poklesy vedou až k úplné destrukci
původního reliéfu krajiny, povrchové vodní sítě a režimu
podzemních vod. Dochází k trvalému zaplavení nejnižších
partií pokleslých lokalit a vzniku bezodtokových území.
S poklesávajícím terénem klesají železniční tratě, vozovky,
mosty, inženýrské sítě a ohroženy jsou budovy i celé obce. Trvalé
zamokření způsobuje degradaci zemědělských půd, zejména v důsledku
snížení jejich pórovitosti a provzdušněnosti.
Těžba
rašeliny. Rašelina se vyžívá k energetickým účelům málo
vzhledem k vysokému obsahu vody (v čerstvé až 90%) a poměrně
malé výhřevnosti. Celková plocha rašelinišť v ČR se odhaduje
na 25 – 30 tis. Ha, z čehož rozhodující část připadá na jižní
Čechy. Významná je schopnost rašelinišť zadržovat obrovské množství
srážkových vod, a tím regulovat povrchový odtok vody.
Jako palivo se rašelina u nás již nepoužívá.
Rozsah
těžby rašeliny je třeba usměrňovat a omezovat. Vzhledem k její
pomalé tvorbě jde fakticky o neobnovitelnou surovinu. Těžba navíc poškozuje
krajinu. U nás přibude za jeden rok jednomilimetrová vrstva. Vytěžená
ložiska bývají zalesňovány.
Těžba
tekutých plynných paliv. Ropa a zemní plyn jsou vynikající
energetické suroviny a výchozí látky pro řadu chemických výrobků.
Jejich těžba, výstavba potrubí, a doprava mohou mít nepřízniví
vliv na životní prostředí. V současné době se rozvíjí
geologický průzkum v a těžba ropy v mělkých okrajových mořích.
Při vrtných zařízení (požárech a výbuších vrtných plošin), ale
i při normálních těžebních operacích uniká do moře značné množství
ropy. Dochází k tomu také při haváriích tankerů přepravující
ropu. K uvolňování ropy dochází i při provozu jiných lodí (většina
má naftový motor). Odhaduje se, že do moře ročně unikne 10 milionu
tun ropy. Jedna tuna ropy stačí ke znečištění 6 – 12 km2
hladiny oceánu. Již v roce 1975 pokývala tenká vrstvička ropy
asi pětinu plochy oceánů a moří. Tato vrstva snižuje vypařování
mořské vody, a tím nepříznivě ovlivňuje výměnu tepla a vody mezi
oceánem a pevninou. Omezuje také rozmnožování mořského planktonu,
jehož rostlinná složka je významným producentem kyslíku (asi 30% světové
produkce) a který je potravou většině mořských živočichů. Množství
ropy a jiných nečistot již převyšuje samočisticí schopnost.
Technickým i ekologickým problémem je také likvidace vysloužilých
vrtných plošin. K únikům ropy dochází i na souši při přepravě
ropy ropovody, železničními a automobilovými cisternami a při přečerpávání.
Nepatrné množství ropy dokáže chuťově a pachově znehodnotit velké
množství vody. Zásoby zemního plynu jsou větší než ropy.
Nevýhodou je, že jakmile se ložisko otevře musí se plyn čerpat
víceméně s neměnnou intenzitou. Při skladování a čerpání je
velké riziko úniku. Bez důsledku na životní prostředí není ani to,
že zemní plyn provázející ropu nebývá v ropných oblastech čerpán
a využíván, ale likvidován hořením. Dochází tím ke znečišťování
ovzduší a ke zbytečné spotřebě kyslíku. Celosvětově roste
nejvíce těžba a spotřeba zemního plynu ze všech fosilních paliv.
Těžba
rud. Těžba rud má na krajinu vesměs menší vliv než těžba
energetických a jiných surovin.
Hlavním
devastačním prvkem v krajině jsou při těžbě rud odvaly hlušiny
a usazovací nádrže (odkaliště), do nichž jsou ukládány kaly
z úpraven rud. Rekultivace odvalů po těžbě rud je mnohem obtížnější
než po těžbě uhlí. Je to způsobeno hrubozrnností materiálu a jeho
větší odolností vůči zvětrávání. Úspěšné jsou prakticky jen
lesnické rekultivace. Největším nebezpečím jsou špatně čištěné
důlní vody a vody z odkališť, obsahující nebezpečné jedovaté
kovy. Současným problémem je zejména těžba urnu v severních Čechách.
Uran je tam
těžen loužením. Tato metoda je velmi nebezpečná pro podzemní
vody.
Těžba
stavebních surovin. Jedná se o těžbu stavebního a dekoračního
kamene, vápence, kaolinu, cihlářských hlín, štěrkopísku, písku
apod. vzhled krajiny narušují lomy, vytěžené jámy, výsypky
odpadního materiálu a neprovedená demontáž technických zařízení a
vytěžených ložisek. Mnohé lomy jsou v nejhodnotnějších přírodních
oblastech. Vápenec se dobývá odstřelem clonovým (převládá v Českém
krasu), nebo plošným, komorovým a nátřasným. Clonový odstřel se
provádí z řady vrtů o průměru 75 až 200 mm rovnoběžně
s okrajem lomové stěny. Vrty rovnoběžné se sklonem lomové stěny
zahloubené 0,5 až 1 m pod úroveň paty stěny se naplní trhavinou,
kromě 4 až 5 m při povrchu, kde se vrt ucpe např. jílem. Plošný
odstřel je v podstatě clonový odstřel ve více řadách. Výbuch
působí vzhůru místo do lomové stěny. Komorové odstřely oddělí
najednou až 40 000 tun dobře odlučných hornin (vápenec, sloupcový čedič)
od skalního masivu odpálením několika tun až desítek tun výbušniny
ve štole. Negativní vlivy – seismické otřesy a nepravidelné rozdružování
horniny – způsobily odpor k tomuto způsobu. Roznět náloží se
provádí zpravidla elektricky milisekundově, tj. jednotlivé řady nebo
skupiny náloží se odpalují se zpožděním asi 20 ms, interferencí otřesů
po výbuchu se docílí drobnějšího rozpojení horniny. Spotřeby
horniny na tunu rubaniny kolísá v desítkách kg. Skrývku je nutno
odstraňovat selektivně, má-li mocnost větší než 0,5m (ornice se
halduje odděleně, je třeba použít pro rekultivaci nejpozději do dvou
let). V moderních lomech se dosahuje produktivity 30 000 t na
jednoho pracovníka za rok.
V souhrnu jednotlivých použití není vápenec nahraditelný
a ani výhledově není známa technologie, jež by levně nahradila
vápenec v současném průmyslu.
Rozrušování
hornin v lomech odstřelem, jejich další úprava drcením a odvoz
surovin je zdrojem hluku a prachu. Těžba vápenců a dolomitů poškozuje
krajinu zábory půdy, skládkami nepoužitého kamene a doprovodných
hornin, znečišťování ovzduší a okolí lomů prachem, vodních toků
splaveninami, narušením režimu krasových vod a likvidací podzemních
krasových prostor a jejich krápníkové výzdoby.
Těžební
průmysl se musí omezit!? Nejen z ekologického hlediska ale i
z hlediska ekonomického. V současné době vyprodukují české
uranové doly 600 tun ranového koncentrátu, což je dvakrát víc, než
se v Čechách za rok spotřebuje. Už teď máme státní hmotnou
rezervu 2600 tun, takže jsme předzásobeni na čtyři až šest let. Někteří
politici se snažili o obnovení těžby v dalších dolech, ale
z ekologického hlediska a i z hlediska ekonomického je to
nesmysl. Jeden kilogram našeho uranu stojí ČEZ 1750 Kč, zatím co ve
světě stojí 800 Kč. Ekologicky je to ještě horší. Těžba uranu
chemickým loužením je přímo katastrofa. Do podzemí bylo vtlačeno přes
čtyři miliony tun kyseliny sírové, což kontaminovalo 260 milionů
metrů krychlových podzemních vod na ploše 24 kilometrů čtverečních.
Sanace je nákladná a dotace se snižují.
Samozřejmě
některé horniny, paliva a rudy nejsou nahraditelné, ale měli by jsme
se snažit o nalezení ekvivalentních látek k nim. Například ropa
kterou potřebujeme na výrobu léků, plastů se podle mě spotřebovává
v autech. V této době již jezdí auta na plyn, ale to není
kvůli ekologii, ale kvůli ekonomické situaci většiny lidí
v této republice. Už se vyrábějí auta s elektrickým
pohonem spojeným s motorem o malém objemu a malé spotřebě, ale
je drahý!
Těžba
uhlí se již začala ve velkém omezovat na úkor pracovních míst, ale
kdo by tu potom chtěl žít pokud by tady byly propadliny a velké jámy
zbylé po povrchové těžbě. Zbyla by tu pouze měsíční krajina.
Autor:
SVORA MICHAL
SVORA.M@ATLAS.CZ
LITERATURA:
Berger
J. EKOLOGIE
KOPP 1998
Hadač
E, Moldan B., Stoklasa J., OHROŽENÁ PŘÍRODA HORIZONT
Meziříčský
V. a kol. – ŽIVOTNÍ PROSTŘEDÍ
Mír
Štulc
M. a Götz A., ŽIVOTNÍ PROSTŘEDÍ Česká geografická společnost 1998
Volná
K., Budoucnost uranu v Čechách
EkoList
3/99
  
|